Proč muškový? To jsme ani my na začátku našeho putování Krušnými horami nevěděli, možná bych radši psala, že jsme to ani nezjistili. Ale přineslo nám to nezapomenutelný zážitek, na který ještě určitě dlouho budeme vzpomínat a smát se tomu, třeba při společných večerech u ohně.
Ale to moc předbíhám. Náš červencový puťák začal docela obyčejně na hlavním nádraží v Ústí nad Labem. Přestože naše mladší hlavní vedoucí Bibi, nemohla jít s námi, přišla nám říct na nádraží krátké svědectví o svých silných zážitcích s Bohem na slovenské stáži.
Bylo to tak napínavé vyprávění, že se nám ani nechtělo nastupovat do vlaku, který už ale měl za malinkou chvilku vyrážet směr Moldava.
Naši cestu, která směřovala k jedné studánce, obohatila hra od Tomáše. Kdokoliv během putování řekl na jakoukoliv otázku ano/ne, musel dát tomu, kdo se ho ptal, lísteček s body a na konci puťáku se vyhlásil vítěz, kterým nebyl nikdo jiný než Amelka.
Po krásném dopoledním putováním lesem, vesnicemi a lokami, jsme dorazili ke studánce velice blízko menší vesničky. Během oběda vyšli dva zvědové, Toby a Honza, podívat se, zda ve vesnici není někde místo, kam bychom mohli společně zajít na limonádu. Jejich cesta vesničkou byla úspěšná, a tak jsme vyrazili na výbornou točenou limonádu.
Poté co jsme si odpočinuli a poradili se, kam půjdeme dál, jsme vyrazili hledat místo, kde přenocujeme. To jsme však ještě netušili, co nás v noci čeká. Během cesty kousek zpátky jsme narazili na přírodní nádrž, u které byl dokonce dřevěný přístřešek. Docela nás to oslovilo, takže jsme se rozhodli, že tam bychom mohli zakotvit a přespat.
Byl to velice poklidný večer, i díky tomu, že jsme dorazili na místo spaní asi dvě hodiny před stmíváním. Neobyčejným zážitkem se stalo večerní plavání, které jsme si moc užili.
Vše se zdálo téměř dokonalé, nádrž s čistou vodou, přístřešek, ohniště, prostě co si víc přát. Ale… Brzy jsme zjistili, že tam nejsme sami. Jakmile se začalo stmívat, dorazili naši, po tomto puťáku, největší nepřátelé mušky, které nás nenechali vůbec na pokoji. Tehdy začalo naše noční putování nevíme kam.
Mušky nás totiž pronásledovali kamkoliv jsme šli. Pokaždé, když jsme se zastavili, hned nás štípali, jedině při chůzi to bylo snesitelné, takže jsme od desíti do půlnoci šli dál směrem k cíli celého puťáku. Bohužel nám už všem docela docházely síly, takže jsme se domluvili, že si zkusíme lehnout aspoň na chvíli. Byla to doopravdy nezapomenutelná noc. Nikdo se nevyspal, až na Pepu, který se úplně celý zabalil do spacáku, takže na něj mušky nemohli.
Jakmile to už vypadlo, že brzo začne vycházet sluníčko, bylo to už tak nesnesitelné, že jsme se všichni za dvě minutky sbalili a pokračovali v naší cestě. Atmosféra nedělního rána nebyla úplně úžasná, všichni unavení a poštípaní.
Přesto všechno nás však čekala zastávka u přehrady Fláje, kde jsme měli dát snídani. Po celé té hrozné noci už nikdo nečekal, že zažijeme něco pěkného. Ta snídaně na Flájích byla pohádková, a dokonce s prvními paprsky slunce se s námi i mušky rozloučily.
V 6:00 jsme jedli výbornou ovesnou kaši a pozorovali vlnící se hladinu vody, prozpěvující ptáčky a pomalu vycházející sluníčko.
Nejnovější komentáře